Daňové problémy se spropitným

Poskytování spropitného při placení útraty v restauracích bylo, je a zřejmě i nadále bude projevem spokojenosti zákazníka s úrovní obsluhy, restauračním prostředím a kvalitou služeb.  Daňové zákony spolu s dalšími předpisy činí z této na první pohled banální záležitosti složitý a v praxi restauračního provozu obtížně řešitelný problém. Spropitné je totiž příjmem souvisejícím s výkonem pracovní činnosti, a přestože ho číšníkovi či jinému zaměstnanci neposkytuje jeho zaměstnavatel, považuje ho zákon o daních z příjmů za příjem ze závislé činnosti, který podléhá nejenom daní z příjmů, nýbrž i odvodům sociálního a zdravotního pojištění.

Praxi placení a přijímání spropitného provozovatelům a zaměstnancům restaurací výrazně zkomplikoval i zákon o evidenci tržeb, běžně označovaný zkratkou EET. Pokud spropitné od hosta přijme zaměstnanec restaurace, jde o jeho odměnu a příjem ze závislé činnosti. Při zaplacení se proto v systému evidence tržeb nevykazuje. Avšak v případě, že spropitné přijme majitel restaurace, osoba samostatně výdělečně činná, je povinen jeho výši zahrnout do příjmů z podnikání a v okamžiku inkasa zaevidovat zaplacenou útratu včetně spropitného i v systému EET.

Každý zákon by měl být respektován, jeho dodržování vyžadováno a nedodržování trestáno.  Přesto a právě proto by bylo vhodné nalézat takové způsoby stanovení výše daně a jejího výběru, které by byly účinné a současně šetřily čas, energii a náklady podnikatelům i správcům daně. V případě malých restaurací a venkovských pohostinství by dobrým řešením určitě mohlo být mnohokrát připomínané a doporučované stanovení daně paušální částkou.(vo)